Právo oznamovatele trestného činu na účinné vyšetřování

Zaznamenali jsme zajímavý aktuální nález strážce ústavnosti v České republice, který byl publikován pod sp.zn. II. ÚS 3626/13 dne 15. 12. 2015.

Nálezem Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti čtrnácti stěžovatelů – vesměs cizinců – a zrušil usnesení místně příslušného ředitelství Policie České republiky a současně též zrušil navazující usnesení státního zastupitelství. Důvodem postupu strážce ústavnosti byla skutečnost, že těmito státními orgány bylo porušeno základní právo oněch čtrnácti stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv na osobní svobodu a na osobní bezpečnost, zákazu nucených nebo povinných prací a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
 
Co bylo podstatou kauzy? Ústavní stížností napadeným rozhodnutím policejního orgánu byla dle § 159 odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu spáchaného formou spolupachatelství, jehož se měly dopustit konkrétně označené osoby v letech 2008 – 2010 na různých místech v České republice tím, že se zahraničními pracovníky původem z Vietnamu, Rumunska a Slovenska uzavíraly smlouvy v písemné podobě na provádění lesních prací po celé České republice, ačkoliv věděly, že pracovníkům po vykonání předmětných prací nevyplatí dohodnutou mzdu v plné výši nebo vůbec, čímž je uvedli v omyl a tímto jednáním mohli celkem 66 poškozeným způsobit v celkovém součtu škodu ve výši 820.983 Kč a 22.800 EUR. Stěžovatelé jako oznamovatelé trestného činu proti tomuto rozhodnutí podali stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupkyně zamítnuta jako nedůvodná.
 
Je známo, že strážce ústavnosti se v minulosti choval vždy spíše zdrženlivě ve vztahu k právům oznamovatelů trestných činů, kteří formou ústavní stížnosti usilovali o zrušení rozhodnutí policejních či jiných orgánů o odložení věci. Je to přístup jistě pragmatický, přístup opačný by Ústavní soud v krátké době zcela paralyzoval. Ústavní soud i nadále setrvává na stanovisku, že „trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena.“
 
Ústavní soud ovšem nemohl opominout, že demokratický právní stát je povinen zajistit ochranu základních práv, a to i formou účinného a spravedlivého trestního řízení. V dané kauze se Ústavní soud výjimečně odhodlal ke kasačnímu – zrušovacímu výroku, a to zejména z následujících důvodů:
-        shledal mimořádný význam zájmu chráněného trestním právem
-        shledal vysoký počet poškozených, oznamovatelů
-        konstatoval silnou kolizi postupu orgánů činných v trestním řízení s mezinárodními závazky ČR
 
Ústavní soud příkře odsoudil praxi orgánů činných v trestním řízení, spočívající ve skutečnosti, že prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněným odložením věci, aniž by se příslušné orgány – byť i jen letmo – zabývaly podstatou podezření.
Ústavní soud vychází ze své předchozí judikatury, v níž převzal doktrínu Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o pozitivní povinnosti státu ve vztahu k právu na život. I v případech závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, a zejména, jde-li o nejrůznější typy závažného jednání, blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování, je třeba přezkoumat, zda orgány činné v trestním řízení provedly účinné vyšetřování, Ústavní soud přitom v projednávané věci postrádal zejména rys důkladnosti a dostatečnosti prověřování.
 
Ústavní soud se ztotožnil s výhradami stěžovatelů, kteří odmítli nesmyslný a věci neadekvátní výklad státní zástupkyně o tom, že vlastně sami poškození nesli vinu na vzniklé situaci, neboť někteří „bez dalšího, v nezjištěné kvalitě, vykonávali lesní práce, aniž by pracovní vztah a finanční odměnu měli řádně písemně stvrzeny, a aniž by se zajímali o to, zda mají potřebná pracovní povolení“. Takovýto přístup orgánu veřejné žaloby je v případě podezření ze systematického vykořisťování zahraničních dělníků dle názoru Ústavního soudu skutečně kuriózní. Redakce pochopitelně neměla možnost seznámit se s obsahem trestního spisu, názor Ústavního soudu bude tedy patrně správný, přesto spatřujeme určité zrníčko pravdy i v názoru státní zástupkyně. Pokud totiž cizinec začne vykonávat práce v České republice, měl by si jistě – v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ – předem zjistit právní podmínky zaměstnávání, provést si alespoň základní prověření zaměstnavatele apod. Připouštíme však, že kdybychom sami přijímali práci v tísni, například v Uruguayi, ocitli bychom se pravděpodobně ve stejné tragické pozici jako stěžovatelé.
 
Ústavní soud uzavřel, že procesní postup při prověřování trestních oznámení byl nekoncepční, neodpovídal rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, věc byla zcela roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství Policie České republiky. V důsledku toho došlo ke značným průtahům, jimž posléze neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci.
 
Věc se tedy vrací policejnímu orgánu k dalšímu prověření trestních oznámení, které musí být v souladu se závaznými právními názory, obsaženými v odůvodnění nálezu Ústavního soudu.
 
Pro veřejnost vyplývá z výše uvedených názorů Ústavního soudu, že má do budoucna snad větší šanci efektivně se bránit proti často lajdáckému prověřování trestněprávních kauz, předčasnému odkládání věci apod. Jistě nutno respektovat stěžejní princip, že trestní řízení je až tzv. „ultima ratio“, nelze však připustit jiný extrém, kdy budou odkládány kauzy, které zcela zjevně naplňují všechny zákonné znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu.
 
Redakce